UŽ PODVANÁCTÉ SE USKUTEČNILA PĚŠÍ POUŤ ZA UMĚLCE

Je to až neuvěřitelné, zvláště pro ty, kteří se účastní od počátků pouti, že Pěší pouť za umělce proběhla již podvanácté a všichni došli živi a zdrávi. Trasa poutě 2018 vedla z Kutné Hory přes Uhlířské Janovice, Sázavu, Zruč n/S, Ledeč n/S, Číhošť, Sluneční zátoku J. Foglara, opět Ledeč n/S, Želiv a cíl byl v Humpolci. V pondělí a úterý se poutníci přesunuli na start těchto dvou etap (Uhlířské Janovice a Zruč n/S) hromadnou dopravou. Za šest dnů ušli pěšky skoro 150 km a setkali se s mnoha dobrými lidmi. S některými se jen zastavili, jiní se přidali k putování a doprovodnému programu, ale na začátku byli ti, kteří se od první chvíle podíleli svou nezištnou pomocí na zabezpečení zázemí pro poutnickou skupinu během celé pouti na jednotlivých místech trasy.

 

„Pouť je jako život v životě. Během nedlouhé doby jako by bylo naše prožívání zhuštěno na maximum. Co všechno se vejde do jednoho dne, natož do celého týdne?! A každodenní putování, všechny naše kroky, směřující k cíli a obětované na určitý úmysl, jsou požehnané. Být vděčný Bohu za tento milostiplný čas!“ V tomto duchu zazněla ve středu dopoledne promluva P. Josefa Slezáka při slavení mše sv. v malém kostelíku Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. Přesně v půli týdenního putování mezi nedělí 22. a sobotou 28. července. A kdo zažil takovéto putování coby součást „těla“ poutnické skupiny, dá mu za pravdu. Zastavení se u hrobu mučedníka komunismu P. Josefa Toufara, jednoho z mnoha nemilosrdně umučených v poválečných vykonstruovaných procesech, stálo v centru celé pouti. Program poutě, jehož autorkou byla Jana Hajdová, byl koncipován právě k upamatování se na zločiny nacismu a komunismu ve 20. století.

cilovaNacismus byl připomenut prostřednictvím výrazné osobnosti českého básníka židovského původu Jiřího Ortena, tragicky zesnulého v září r. 1941 v jeho dvaadvaceti letech po té, co ho srazila německá sanitka. Jeho básním v interpretaci herce Igora Dostálka za hudebního doprovodu Veroniky Rajtr Pavlové a s průvodním slovem Jany Hajdové patřil nedělní první večer poutě v eucharistické kapli sedlecké katedrály.

Zločiny komunismu dosvědčovala další setkání: zamyšlení nad životem a umučením P. Josefa Toufara prostřednictvím svědectví Miloše Doležala, rozhlasového redaktora, publicisty, básníka i spisovatele, se silně dotklo všech přítomných v sále ledečské fary. Další upomínkou na hrůzy novodobé historie byl čtvrteční večerní program v želivském klášteře s vyprávěním historika PhDr. Jana Stříbrného, který posluchačům připomněl souvislosti, které vedly k násilnému přemístění bezmála pěti set kněží a řeholníků do želivského kláštera, který v padesátých letech sloužil jako internační tábor pro nepohodlné občany socialistické vlasti. Poslední osobností, svědčící o těchto neblahých dobách, byl rodák z Humpolce Jan Zábrana. Z jeho deníků, opět v interpretaci Igora Dostálka a s komentářem Jany Hajdové, zazněly ukázky poslední večer poutě na zahradě humpolecké fary.

Silný a nesmírně zajímavý program byl pro účastníky dosti náročný, zvláště po ušlých kilometrech, a proto středeční večer v kostele sv. Petra a Pavla v Ledči patřil osvěžujícímu a duši povznášejícímu koncertu, sestavenému z liturgických skladeb a zpěvů v interpretaci muzikantského manželského páru Heleny a Františka Fialových.

Celkový program letošní Pěší poutě za umělce naplnil dané motto: „Skutečně velké pravdy nelze nikdy zfalšovat: mohou být jenom zapomenuty“ (G. Ch. Chesterton). Ukázal na konkrétních lidech, co to znamená, jít „proti proudu“. Takže i to, že poutníci šli Posázavím proti proudu, naplnilo symboliku letošní poutě.

Stejně jako v předešlých letech, každý den nabízel slavení mše svaté. Poutnickou skupinu několik dní provázel fyzicky i duchovně P. Josef Říha, děkan z Uherského Hradiště. Ve čtvrtek slavil mši svatou v Želivě P. Vojtěch Černý z Havlíčkova Brodu a závěrečnou mši v sobotu přijel sloužit P. Jan Bleša, farář z Kelče nedaleko Hranic na Moravě. Celé putování provázely modlitby jak společné, tak i jednotlivců.

Poutnickou skupinu tvořili opět zástupci různého profesního zaměření z Moravy, Čech i Slovenska, kteří měli otevřené srdce pro poznávání krásy slova i obrazu. A veškeré jejich putování a konání, ale třeba i jen osvěžení v řece Sázavě bylo svěřováno do jedné základní modlitby, byť třeba někdy i roztržité – za umělce a každého člověka, aby otevíral své srdce kráse Božího stvoření.

Díky všem zúčastněným, kteří se podíleli, ať už fyzicky nebo třeba jen modlitbou, za jejich pomoc a podporu. Bohu díky!