Pěší pouť za umělce jako živý organismus
Poslední týden v červenci s přesahem do začátku srpna se uskutečnil 13. ročník Pěší poutě za umělce. Všichni poutníci dospěli do cíle živí a zdraví, naplnění velkým množství dojmů, zážitků a zkušeností, a to ne vždy jen příjemných, ale o to přínosnějších. Pěší pouť za umělce se ukazuje jako stále živý organismus schopný rozvoje.
Jak charakterizovat putování, které letos vedlo z Poličky přes Olešnici, Kunštát, Boskovice, Velké Opatovice do Jaroměřic? Jeden velký zázrak složený jako mozaika z každodenních malých či větších zázraků; jako dortový mnohavrstevnatý řez harmonicky chuťově vyvážený; pestrá paleta osobností, které měly chuť pomáhat a doplňovat připravený program; společenství tvořené účastníky pouti, rozšířené nejen o všechny pomocníky v jednotlivých místech poutě, a to i ty „náhodné“, ale také ti, kteří se přidali k pouti prostřednictvím pozvaných hostů: setkání s Bohuslavem Martinů, Františkem Halasem, Ladislavem Kubíčkem i Tomášem Špidlíkem.
V závěru poutě se nakonec uskutečnilo i setkání s výraznou osobností současného jezuitského řádu, knězem Františkem Líznou, a to po mši svaté ve Velkých Opatovicích v místní Orlovně. V Jaroměřicích, v cíli poutě, přizvali poutníci rodáka z Hradce nad Svitavou P. Engelmara Unzeitiga prostřednictvím jeho myšlenek zaznívajících během modlitby křížové cesty při jednotlivých zastaveních. Týdenní pouť byla zakončena mší svatou na Kalvárii v kostele Povýšení sv. Kříže. Odtud se poutníci z Čech, Moravy a Slovenska rozjeli do svých domovů.
Znovu a znovu se ukazuje, že modlitba nejen za umělce, ale i za každého člověka, aby otevřel srdce kráse Božího stvoření, je velmi potřebná. Učit se vidět a slyšet, ať už v přírodě nebo na koncertě, při mši svaté, při modlitbě nebo naslouchat básníkovým slovům. Učit se být vděčný za život a poznávat tento dar a hledat, čím právě já mohu být nápomocen. P. Ladislav Kubíček říká: „Náš život má být uměleckým dílem, scénářem, symfonickým orchestrem! Může si snad herec na jevišti nebo hráč v orchestru dovolit dělat, co chce, a vykašlat se na scénář, na režiséra, na dirigenta a na autora? Jak by takové dílo vypadalo?“ A právě účast na Pouti za umělce ukazuje všem zúčastněným všech možných profesí, že každý je povolán ze svého života utvořit umělecké dílo. Ale to se může podařit jen tehdy, poznáme-li Tvůrce našeho života a budeme-li s Ním chtít spolupracovat a dáme-li se Jím vést.
Že se pouť uskutečnila, je třeba v první řadě děkovat Bohu, Autorovi všeho stvořeného. Dále za uskutečnění pouti patří díky všem, kteří jakkoliv přispěli k jejímu zdárnému průběhu. Všem vstřícným a pomáhajícím ve všech farnostech na trase pouti, poděkování všem farářům a jejich farníkům za jejich milé a vstřícné přijetí. Také všem těm, kteří neplánovaně přišli a pomohli. Všem hostům, kteří přijeli, aby se podíleli na doprovodném programu pouti a zprostředkovali všem zúčastněným setkání s významnými osobnostmi tohoto kraje. Všem kněžím, kteří sloužili mši svatou. A samozřejmě poděkování patří Biskupství královéhradeckému a brněnskému a jejich biskupům, kteří podpořili pouť svým požehnáním. A velké díky Arcibiskupství olomouckému, protože ono je v základu celé organizace poutě. No a také všem dalším pomocníkům, kteří přispěli svou troškou ke zdárnému uskutečnění.
Učme se naslouchat Tomu, který nám dal život a stará se o nás. Učme se vidět ve všem stvořeném Toho, který náš život obohacuje svou Krásou. Pane, svěřujeme do Tvé moudré Prozřetelnosti další ročník poutě. Veď nás svým Duchem svatým a pošli dělníky na tuto svou vinici.
„Mít dětské srdce, to je to, / dětské srdce. Pak uslyšíte!“ (František Halas, z básnické prózy Já se tam vrátím)
Milí poutníci,
v neděli jsme přijížděli s manželem a nejmladší dcerou Johankou k Poličce a já jsem měla velmi smíšené pocity.
Úzkost z toho, co mě čeká, jestli a jak to zvládnu.
Původně jsme měli v plánu pobývat v hotelu někde v okolí trasy pouti, v úterý večer na faře v Kunštátě promluvit o své zkušenosti s P. Ladislavem Kubíčkem a pak zase zpátky do hotelu, užít si dovolenou.
Všechno ale bylo jinak.
DÍKY BOHU.
A také díky Martině Pavlíkové, na které leží největší břemeno organizace poutě, a přitom nechává velký prostor Duchu sv., který si všechno vede po svém.
V pátek před poutí se nám ohledně ubytování všechno tak zkomplikovalo, že jsem zoufale napsala Martině, zda bychom se mohli k pouti připojit už z Poličky. Martina opět s velkým klidem všechno přijala, „přepočítala trasu“ a řekla, ať klidně přijedeme do Poličky.
DĚKUJI, MARTINKO.
Nikoho z Vás jsme neznali a všichni jste nás od začátku velmi hezky přijali.
Kuchař Luboš, pomocník Richard, všichni poutníci.
Mnozí jste se znali z minulých poutí, a přesto nejste uzavřená skupina, která k sobě nikoho nepustí, ale krásné otevřené společenství.
A keramický křížek nebo ozonový olivový olej od koronerky Slávky byl důkazem, že na druhé s láskou myslíte.
DĚKUJI.
Naposledy jsem do spacáku vlezla před dvaceti lety, tak i z nocování jsem měla obavy.
Dokonce jsem měla depresi, jestli se do spacáku vůbec vlezu.
Jít s Vámi jsem si opravdu netroufla, 19 km je celkem dost, ale jsem ráda, že putoval můj muž i naše dcera.
Řídím školu, ale řídit auto je pro mě dost velký stres, tak jsem se ho učila překonávat a sama přejela do Olešnice a pak do Kunštátu, což pro někoho není žádný problém, ale pro mě to bylo dost důležité vítězství.
U kostela jsem několik hodin seděla na lavičce a vypisovala Vám citáty P. Ladislava z knížky Až k prolití krve, kterou po jeho smrti sepsala MUDr. Svatošová.
Prosila jsem u hrobu P. Ladislava, aby každému z Vás, kdo si budete chtít z úterního večera odnést jeho myšlenku, aby to bylo slovo ušité na míru – přímo pro Vás.
Svěřili jste se mně někteří, že tomu skutečně tak bylo.
DĚKUJI, LADISLAVE.
Prožili jsme s Vámi dva dny a tři noci a pro mě je to nezapomenutelný zážitek (spát pod hvězdami bylo fakt Boží),
za který opravdu upřímně děkuju Bohu i každému z Vás.
Tak nějak si to představuju v nebi.
Tam si znovu zazpíváme „Vínečko bílé“ a Tomáš bude cifrovat a tancovat s Olinkou
a tam už nebude pláč a problémy, které jste nesli, obětovali a proměňovali na pouti nejenom za umělce, ale i za Vaše rodiny.
Přes všechny obtíže cesty, ubytování, nepohodlí, nedokonalosti, rozdílnosti povah jsme dokázali vytvořit krásné společenství.
P. Ladislav zdůrazňoval, že bez kříže to do nebe nepůjde,
tak ať Vás, milí poutníci, provází na této naší pozemské pouti pokoj a láska,
ať upřímně hledáte Boží vůli ve Vašich životech
a společně dojdeme až do nebe!
S láskou
všem
veliký dík
Jana Ilčíková
Dubňany 8. 8. 2019
Pěší pouť za umělce 2019
„Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“ (Iz 6,8)
Ve dnech 28. července – 3. srpna 2019 se uskutečnil 13. ročník Pěší pouti za umělce, která vedla z Poličky přes Olešnici, Kunštát, Boskovice, Velké Opatovice do Jaroměřic u Jevíčka. Autorkou programu a hlavní organizátorkou této výtečné mnohovrstevné pouti je MgA. Martina Pavlíková. Pouť se koná pod záštitou Mons. Josefa Hrdličky, emeritního pomocného biskupa olomouckého.
V sobotu 27. července vyjíždí z Olomouce skupina prvních sedmi účastníků letošního ročníku. Devítimístné auto je vrchovatě naloženo našimi osobními potřebami, ale také hrnci a zásobami potravin, které v běhu dní bude nabízet Luboš Nágl, řidič a kuchař, na bohatých snídaňových stolech či „proměňovat“ ve výtečné večeře pro unavené poutníky. Do Poličky přijíždíme krátce po 17. hodině, vyzvedneme od místního pana faráře klíče k ubytování a stihneme večerní mši svatou. Je sloužena v kostele sv. Michaela, archanděla. Děkanský kostel sv. Jakuba Staršího, apoštola, právě prochází opravami a je uzavřen. Po večerní mši sv. a miniprocházce Poličkou přijímáme pohostinství Svatojosefské jednoty v domě Jordán na Zahradě u Mlýna.
Nedělní ráno nás pohladí slunečními paprsky. Zatímco z domova máme zprávy o deštích a předpovědi počasí, které nabízí aplikace našich mobilních telefonů, nejsou zrovna optimistické, po celý týden v důvěře v Jeho vedení nepotřebujeme pláštěnky ani deštníky.
Nedělní mši sv. slavíme v 10.30 h. A smíme této farnosti přinést první duchovní dar. Do ticha kostela přerušovaného přicházejícími farníky a přípravou schóly se začínáme modlit růženec. Postupně se přidávají i místní a mši sv. slavíme jako jedna rodina. Ta naše – poutnická – se rozrůstá o nové tváře, takže k polednímu stolu rádi přidáváme pár židlí. V 15 h jsme očekáváni v Muzeu Bohuslava Martinů. Ještě před tím objevujeme krásy malebných poličských uliček. Barevné domky mi připomínají Zlatou uličku v Praze. V muzeu se setkáváme s poutavým výkladem o Bohuslavu Martinů. Kontrolujeme čas. V 17 h má za námi přijet P. Josef Slezák, který bude sloužit svátostné požehnání a kterým bude zahájen první večer: Jak jsem potkal Bohuslava Martinů. Na večerní program jsou vždy zváni i místní farníci, netýká se jen poutnické skupiny, a proto je třeba dodržovat časy uvedené v propagačních materiálech. O křesťanském rozměru v životě a díle B. Martinů nám vypráví kapucín br. Radek Navrátil, slovo doprovází hudba B. Martinů v podání houslového DUA LYRICA/Magdaleny a Štěpána Graffe.
V pondělí v 7.25 h odjíždíme z Poličky do Bystrého u Poličky. Ve farním kostele sv. Jana Křtitele nás očekává milá průvodkyně. Nový den začínáme modlitbou ranních chval, plni očekávání ukládáme do mysli a do srdcí povídání o kostele. Ještě jsme nasměrováni na cestu do Olešnice, která je naším dnešním cílem. Na kopci nad obcí si krátce odpočineme u kaple sv. Jana Nepomuckého ve stínu lip. Je tu nádherný výhled na okolí. Rád tu sedával a slova do veršů splétal básník Jaroslav Vrchlický. Cestou vinoucí se mezi poli a lesem přicházíme na hrad Svojanov. Po komentované prohlídce pokračujeme dál, abychom „ukrojili“ další kousíček z pondělní 19kilometrové trasy. Zastavujeme se u gotického kostela sv. Mikuláše ve Starém Svojanově. Modlíme se za ty, kteří „spí krátce v cizí zemi a se kterými se jednou sejdeme zas, až nás vzbudí z hrobu v poslední den Boží hlas“, jak hlásá nápis na hřbitovní zdi.
K večeru přicházíme do Olešnice. Po skupinkách. P. Tomáš Šíma nechává rozeznít srdce kostelních zvonů o jejich těla a opravdu srdečně přijímáni se cítíme po celou dobu naší olešnické poutní kapitoly. Po mši sv. v kostele sv. Vavřince se modlíme s místními farníky křížovou cestu. Hledáme si místa k přespání. Nabídka je bohatá a P. Tomáš nesmírně vstřícný. Uléháme na postele a matrace místností fary, na podlahu farní kavárny, někteří si vybírají „zelenou matraci“ na zahradě.
Ráno odpočatí a svěží navštívíme modrotiskovou dílnu Danzinger v Olešnici. Byla založena r. 1816 a do tajů vzniku modrotisku nás uvádí pokračovatel rodinné tradice. Po ukázce forem jsme pozváni k účasti na tisku, který se provádí ručně na bílé plátno formou namočenou do arabské gumy. Z dubové kádě zapuštěné v podlaze místnosti jsou před námi vytaženy pásy plátna obarveného indigem. Překvapí nás, že jsou nazelenalé a že tradiční modré dosáhnou až oxidací. Neodoláme nabídce prodejny a myslím si, že žádný (spíše „žádná“) z nás neodejde bez nějakého výrobku, který je ušit z místního modrotisku.
Před námi je 17kilometrový přesun do Kunštátu. Ještě před návštěvou „království modrotisku“ jsme s P. Tomášem chválili Pána denní modlitbou církve. Bylo požehnáním a téměř vždy i pravidlem, že se s poutnickou skupinou modlil místní kněz ranní chvály, ale i nešpory.
Celý den trávíme v objetí krajiny spjaté s umělci. Svýma nohama hladíme její reliéf a modlitbou posvěcujeme zemi, ve které jsme hosty.
V kostele sv. Stanislava v Kunštátě slavíme mši sv. s místními farníky. Po večeři se setkáváme ve farní kavárně. Úterní večer je věnovaný osobnostem Kunštátu: P. Ladislavu Kubíčkovi a básníku Františku Halasovi.
Já se tam vrátím…
To jsou slova básně F. Halase v podání Martiny Pavlíkové. Večer zahajujeme verši. Po nich si bere slovo Jana Ilčíková, aby nám vyprávěla o svých životních krocích, o létech, kdy jí byl duchovním otcem P. Ladislav Kubíček. O svědectví o tomto lékaři a věrném knězi Kristově byla nejdříve požádána MUDr. Marie Svatošová. Z osobních důvodů toto setkání nebylo možné, ale Martině, hlavní organizátorce, M. Svatošová doporučila právě Janu Ilčíkovou. Naše společná třídenní cesta s Janou, jejím manželem Ladislavem a nejmladší dcerou Johankou měla vždy správný směr a jistý Cíl. Zatímco její drazí nesli tíhu dne společně s putujícími, Jana se modlila u hrobu P. Ladislava. Z jeho poslední knihy Až k prolití krve nám připravila myšlenky a po skončení úžasné besedy si ten, kdo chtěl, směl vzít jednu myšlenku. Jana se modlila za správnou volbu pro každého, kdo přijal tuto nabídku.
Po krátkém večerním zastavení a posezení, kdy na potemnělém náměstí před kostelem zlatě plane socha Panny Marie, uléháme do spacáků. Noc je teplá a bezmračná, většina z nás si volí matrace ze zelené trávy.
Středeční ráno je spojeno s rozloučením s Ilčíkovými. Ještě předtím jdeme společně na hřbitov. Bohdana, učitelka českého jazyka a literatury a hudebnice, zapaluje svíci na hrobě básníka Františka Halase. Přecházíme ke hrobu P. Ladislava Kubíčka a jeho slovy se modlíme křížovou cestu. Děkujeme za jeho život. A každý z nás klade svíci na jeho hrob. Kéž smíme být světlem na Cestě těm, kteří jsou nám posláni. Kéž hoříme a zapalujeme!
Cestou ze hřbitova míjíme hrob Ludvíka Kundery. U hřbitovní brány se naposledy obejmeme s Ilčíkovými a podáním ruky potvrdíme, že naše srdce zůstávají navždy prostorem pro toho druhého.
Vyrážíme. Směr: Boskovice. Cesta nás vede malebnou krajinou přírodního parku Halasovo Kunštátsko. Stín lesa střídají vesničky, nová stavení i ta, která poznamenal zub času. Žár dne je úporný, před paprsky se chráníme, jak se dá.
Jdeme, povídáme si, modlíme se.
Zpíváme! Máme mezi sebou houslistu a sbormistra Pavla. Na letošní pouť si připravil noty krátkých zpěvů z Taizé rozepsaných pro čtyři hlasy. Díky jeho odbornosti (ale také nesmírné trpělivosti s námi) to zvládneme a nově i zpěvem naplňujeme čas našich zastávek.
Do Boskovic přicházíme jako poutnická skupina. Zpíváme lurdskou mariánskou píseň. Poslední sloka doznívá téměř až u vchodu do kostela sv. Jakuba. Zatímco kuchař Luboš a jeho pomocník Richard dovařují na faře skvělé večerní menu, my se jdeme „ubytovat“ (rozložit spacáky a karimatky) do orlovny. Tento den slavíme mši sv. s biskupem Josefem Nuzíkem. Bohu díky za něj! Osobně se přivítá s každým z nás. Dává nám z daru nejcennějšího – z daru času.
Dnešní večer má název: Celý život jsem hledal tvář Krista a je věnovaný kardinálu Tomáši Špidlíkovi. O své setkání s tímto boskovickým rodákem se s námi – poutníky, ale i s boskovickými farníky podělí paní senátorka a také biskup Josef. Je nám moc mile. Přichází mezi nás Mons. Jan Peňáz. Zdá se mi, že on je otcem obnovy poutnictví u nás. Místní farníci jsou štědrými hostiteli. Jejich vstřícnost oceníme také ve čtvrtek ráno, když se s jejich pomocí dopravujeme do Letovic-Podolí.
Je s podivem, že všem poutníkům zbývají ještě síly na večerní brouzdání ulicemi Boskovic. Na mnoha místech vidíme stopy Židů – našich starších bratrů ve víře. Boskovický židovský hřbitov je ze 17. století a je místem posledního odpočinku řady významných rabínů. Fotografka Zdeňka zachytila na jednom ze svých skvělých snímků detail židovského náhrobku. Je poset spadanými lipovými květy. Připomínají mi baletky, které ustrnuly v jedné z baletních póz. Jsou ale také náramně podobné židovskému písmu z náhrobku.
Čtvrteční ráno na kraji Letovic opouštíme luxus, který nám skýtají dopravní prostředky. Dál se budeme spoléhat už jen na své nohy. Venkovské silnice střídají lesní pěšiny. Kolem poledne usedáme do stínů korun stromů obklopujících místní kostelík. Je zamknutý. Jaká škoda. Pod Pavlovým vedením začínáme zpívat. Hudba přiláká ženu, která projíždí na kole. Doma má klíče od kostela! Otevírá nám jeho chladivou náruč. Kostel je zasvěcen sv. Jiří. Mše sv. se zde již neslouží, svatostánek je bez Ježíše. Znovu zpíváme. Žasneme, když paní kostelnice usedá za varhany. Za odměnu nám zahraje dvě varhanní skladby. Je nejenom kostelnicí, ale také učitelkou hudby! Kostel sv. Jiří otvírá k modlitbám v mariánském měsíci květnu a k občasným koncertům, které pro místní pořádá se svými kolegy a žáky.
Pane žní a nepožatých polí, pošli dělníky na svou žeň!
V další vesnici nás překvapí betlém. Sochy z pískovce vytvářejí studenti umělecké školy a svojí velikostí zaujímá louku za hřbitovní zdí. Od jesliček s Ježíškem je vidět kříže náhrobků i kostelní věž.
Zelenou branou vstupujeme do lesa. U obrázku se modlíme: „Maria, pomoz, přišel čas…“, jak je tu napsáno, loučíme se s krajankou, která nás kousek doprovází, a pokračujeme lesní cestou s modlitbou růžence.
Nemáme poutnický kříž. Na jedné lesní zastávce, u stromu, který byl zřejmě zasažen bleskem, nacházím kříž, za kterým do konce PPU 2019 putujeme a v jeho nesení se rádi střídáme. „Pán se postará“, doznívá mi v uších závěr jednoho z rozhovorů, který jsem před objevením kříže vedla. Postaral se.
Kostel ve Velkých Opatovicích je zasvěcen sv. Jiří a spravuje ho P. Miroslav Hřib. Mši sv. slouží spolu s P. Františkem Líznou, rodákem z nedalekého Jevíčka.
Velké Opatovice jsou rodištěm pana biskupa Josefa Hrdličky. Je nám líto, že se s ním nemůžeme setkat osobně, ale v pátek slaví uherskohradišťští františkáni tradiční pouť Porciunkule, na kterou je pan biskup pozván jako hlavní celebrant. Jsme s ním spojeni při prohlížení fotografií připravených opatovickými rodáky. V modlitbě.
Zato setkání s P. Františkem Líznou se koná! František je očekáván a přijímán tiše, skromně a něžně. Tak na mě působí i on. Neúnavně odpovídá na naše dotazy, podepisuje nám knížky, které máme s sebou. K táboráku už s námi nejde. Je unavený a doprovod jej odváží domů do Vyšehorek. V plamenech ohně mi probleskují jeho oči. Jestliže jsou oči okny do duše, ta Františkova musí být krásná a Bohu milá.
Páteční ráno je vstupenkou do posledního poutnického dne. Navštívíme velkoopatovické Muzeum kartografie a po nejkratší trase tohoto týdne (8 km) se pěšky přesunujeme do Jaroměřic u Jevíčka. Polední Anděl Páně se s námi modlí P. Josef Slezák ve svém kostele Nanebevzetí Panny Marie v Jevíčku. Namísto do kolárku je oblečen do montérek a spolu se dvěma mladými restaurátory daruje čas a síly pro obnovu svého kostela. Je až s podivem, že P. Josef navzdory svému pracovnímu vytížení nachází čas a vícekrát za námi během tohoto týdne přijíždí, aby nám posloužil jako kněz. Vede adoraci a slouží svátostné požehnání v Poličce, přijíždí nabídnout svátost smíření těm, kteří chtějí obnovit přátelství s Pánem, modlí se s námi, slouží pro nás páteční a sobotní mši sv. Tohoto „nejvyššího“ kněze arcidiecéze znám z loňského setkání v Číhošti. U P. Josefa Toufara. Při setkání s člověčenstvím v protikladu k nelidskosti minulých časů!
Jaroměřický kostel Všech svatých nám otevírá paní květinářka. Nese květy k výzdobě. Osvěženi chladem kostelních zdí a pokleknutím před svatostánkem se vydáváme na křížovou cestu za usmíření mezi národy s bl. P. Engelmarem Hubertem Unzeitigem ke kostelu Povýšení Svatého Kříže na Kalvárii. Střídáme se v nesení našeho lesního kříže ozdobeného jeřabinami z rukou Olinky.
Páteční večer má jediný program: mši svatou s mým osobním mimořádným obdarováním a po ní posezení poutníků. Děkujeme Pánu. Po celou dobu PPU 2019 jsme směli být darem jeden pro druhého. V režii Ducha Svatého jsme nabízeli, čeho se nám dostalo, a přijímali to, co měli doplnit naši spolupoutníci.
Děkuji Vám: Marti, Bohdanko, Josefko, Olinky, Tomáši, Slávko, Honzíkové, Janičky, Maruško, Jity, Zdeni, Evičky, Pavle, Laďo, Johanko, Marci, Stáňo, Luboši, Richarde.
Děkuji všem kněžím.
Všem, kteří byli hosty našich večerů.
Farnostem, které nás přijaly.
Těm, kteří nás z domovů doprovázeli modlitbou.
I těm, kteří to „jistili nahoře“.
Bohu díky!
Věrka Polášková, poutnice