cyklus 1

1. čtení: Žid 11,1–2.8–19

Čekal na město, které sám Bůh vystaví a založí.

Čtení z listu Židům.

Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
Protože Abrahám věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
I neplodná Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ,Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.

 



Lk 1,69–70.71–72.73–75

Odp.: Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil svůj lid.

Vzbudil nám mocného spasitele
z rodu svého služebníka Davida,
jak slíbil od pradávna
ústy svých svatých proroků.

Zachránil nás od nepřátel,
z rukou všech, kdo nás nenávidí.
Slitoval se nad našimi otci,
rozpomenul se na svou svatou smlouvu.

Na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi:
že nám dopřeje, abychom mu beze strachu
a vysvobozeni z rukou nepřátel
zbožně a spravedlivě sloužili
po všechny dny svého života.

cyklus 2

1. čtení: 2 Sam 12,1–7a.10–17

Zhřešil jsem proti Hospodinu.

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

Hospodin poslal k Davidovi proroka Nátana. Když k němu přišel, řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden bohatý a druhý chudý. Boháč měl velký počet bravu a skotu, a chudák neměl vůbec nic, jen jednu ovečku, kterou si koupil. Tu choval a ona rostla u něho spolu s jeho dětmi. Jedla z jeho skývy a pila z jeho misky a spávala v jeho klíně; byla mu jako dcera. Přišla pak návštěva k boháči. Bylo mu líto vzít ze svých ovcí a ze svého skotu a připravit pohoštění pocestnému, který k němu přišel, proto vzal ovečku toho chudáka a připravil ji muži, který k němu přišel.“
David vzplanul velkým hněvem proti tomu člověku a řekl Nátanovi: „Jako že je živ Hospodin, člověk, který to udělal, zasluhuje smrt! Ovci nahradí čtyřnásobně za to, že se dopustil takové věci a neměl slitování.“
Nátan řekl Davidovi: „Ty jsi ten muž! – Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše, abys ji udělal svou ženou. Tak praví Hospodin: Hle, dám povstat neštěstí proti tobě z tvého vlastního domu: před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému příbuznému a on bude spát s tvými manželkami před očima tohoto slunce. Tys jednal skrytě, já však udělám tuto věc před celým Izraelem a na slunci!“
David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš; svým jednáním jsi však urazil Hospodina, proto syn, který se ti narodil, musí zemřít!“ Nátan se pak vrátil domů.
Hospodin tedy ranil dítě, které Uriášova manželka porodila Davidovi, a těžce onemocnělo. David se obrátil k Bohu kvůli chlapečkovi a přísně se postil, šel a trávil noci leže na zemi. Dvořané jeho domu dělali vše možné, aby ho pohnuli vstát ze země, on však nechtěl a nejedl s nimi.

 



Žl 51,12–13.14–15.16–17

Odp.: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Stvoř mi čisté srdce, Bože!
Obnov ve mně ducha vytrvalosti.
Neodvrhuj mě od své tváře
a neodnímej mi svého svatého ducha.

Vrať mi radost ze své ochrany
a posilni mou velkodušnost.
Bezbožné budu učit tvým cestám
a hříšníci se budou obracet k tobě.

Zbav mě, Bože, trestu za prolitou krev, Bože, můj spasiteli,
ať zajásá můj jazyk nad tvou spravedlností.
Otevři mé rty, Pane,
aby má ústa zvěstovala tvou chválu.



Evangelium: Mk 4,35–41

Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?

Slova svatého evangelia podle Marka.

Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním.
Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho.
Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víra?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“